Chrám byl jako poutní místo významným náboženským centrem zejména v řecko-římské době[1], kdy byla většina komplexu vystavěna, a po nástupu křesťanství se stal posledním místem, kdy byl až do 1. poloviny 6. století udržován tradiční kult.[2] Jsou zde zaznamenány nejmladší známé nápisy zapsané v hieroglyfech a v démotickém písmu.
V souvislosti s vybudováním Asuánské přehrady byl ostrov trvale zaplaven Nilem. V 70. letech 20. století proto byly před jejím zprovozněním všechny významné historické stavby záchrannou akcí UNESCO přesunuty na 300 metrů vzdálený uměle upravený ostrůvek Agilkija. Přesto je však chrám (a někdy i samotný ostrov, na němž nově leží) označován názvem místa svého původního umístění.

Abú Simbel (arabsky أبو سنبل nebo أبو سمبل) je archeologická lokalita na území historické Núbie, dnes v jižním Egyptě, na západním břehu Násirova jezera, asi 290 km jižně od Asuánu. Nacházejí se zde dva starověké egyptské chrámy vytesané do skalního masivu ve 13. století př. n. l. v době vlády třetího panovníka 19. dynastie Ramesse II. Ve své době byly určeny nejen k provozování kultu významných egyptských bohů, ale i samotného krále a jeho oblíbené manželky královny Nefertari.

Město Edfu bylo v řecko-římských dobách známé jako Apollonopolis Magna, protože bůh Hór byl ztotožněn s Apollonem. Je to jedna z nejlépe zachovaných svatyní v Egyptě. Chrám, věnovaný bohu Horovi, byl postaven v Ptolemaiovském období, mezi léty 237 až 57 př. n. l. Skočit na vyhledávání
Chrám Kom Ombo je staroegyptským chrámovým komplexem nalézajícím se na východním břehu Nilu v Horním Egyptě. Chrám byl zasvěcený dvěma bohům: Harverovi se sokolí hlavou (ve starším období známý jako Hor) a krokodýlímu bohovi Sobekovi. A právě kvůli tomuto dvojímu zasvěcení je chrám často nazýván „dvojitým chrámem“.

Údolí Králů[1] (arabsky وادي الملوك‎‎ Vádí el-Mulúk) je místo nacházející se v Egyptě, které v dobách starověkého Egypta sloužilo jako pohřebiště faraonů a mocných šlechticů. Údolí bylo využíváno od 16. do 11. století před naším letopočtem za vlády panovníků 18., 19. a 20. dynastie.[2V údolí Králů se nacházelo hlavní pohřebiště vládců Nové říše a své místo posledního odpočinku zde nalezli i mnozí významní šlechtici. Královské hrobky jsou vyzdobeny výjevy z egyptské mytologie. Skoro všechny hrobky byly vykradeny již ve starověku, avšak i v současnosti dávají jasnou představu o bohatství a moci tehdejších vládců. Archeologické a egyptologické výzkumy zde započaly na konci 18. století a probíhají dodnes. Mezi širokou veřejností se zdejší pohřebiště stalo známé díky objevu KV62 Tutanchamonovy hrobky.[5] V roce 1979 se údolí Králů společně se zbytkem thébské nekropole zařadilo na seznam světového dědictví UNESCO.
Údolí královen je archeologická lokalita nacházející se v thébské nekropoli nedaleko egyptského města Luxor. V dobách starověkého Egypta zde byly pohřbívány manželky faraonů.

Hatšepsut byla královna 18. dynastie, která vládla v letech 1479–1458 př.Kr.[1][2] ve starověkému Egyptu. V titulatuře a na vyobrazeních tato panovnice vždy vystupovala jako muž – faraon.Byla dcerou Thutmose I. (vláda přibližně v letech 1479–1458 př.Kr.[1]), a protože sňatky mezi blízkými příbuznými v královské rodině nebyly tehdy ničím neobvyklým, záhy se stala chotí svého nevlastního bratra Thutmose II. (vláda 1482–1480 př.Kr.). Porodila mu jen dceru Neferu-Ré, nikoliv tedy mužského dědice.

Luxorský chrám je rozsáhlý staroegyptský chrámový komplex ležící na východním břehu řeky Nil ve městě Luxor. Byl založen přibližně roku 1400 před naším letopočtem. Luxorský chrám byl postaven z pískovce dováženého z oblasti Gebel el-Silsila, která se nachází v jihozápadní části dnešního Egypta.[2] Tento pískovec je označován jako Núbijský pískovec.[2] Byl využíván na stavbu monumentů v celém Horním Egyptě a v dnešní době je používán k restaurátorským pracím.[2]

Chrám v Luxoru je zasvěcen thébské trojici bohů (Amonovi, Mut a Chonsovi). Komplex začal vznikat za vlády faraona 18. dynastie Amenhotepa III., který zde nechal vystavět svatyni s rozsáhlým sloupovým nádvořím. Tyto stavby však tvoří pouze zadní část současné podoby chrámového komplexu. Svůj současný vzhled získal chrám až o sto let později za vlády Ramesse II., který zde nechal postavit další sloupové nádvoří, mohutný pylon či obří obelisky.[3]

Karnak je egyptský chrámový komplex, hlavní kultovní středisko boha Amona, na severním okraji města Luxoru (starověký Veset či řecky Théby) na středním toku Nilu; Je to největší chrámový komplex v Egyptě, založený Senusretem I. kolem 1950 př. n. l. a postupně stavěný a rozšiřovaný po dobu asi 1500 let. Na jeho výstavbě se podílela většina významných faraonů. Chrámový komplex Karnak tvořily tři navzájem kultovně i stavebně propojené chrámy (Amona, Muty, Chonsua).

Město je světově proslulé díky pyramidovému poli, které se zde nachází. Na tomto místě se nacházejí jedny z nejpozoruhodnějších památek starověkého světa. Mezi ně například patří Velká sfinga, Velká pyramida a mnoho dalších pyramid a chrámů

Město založil v dubnu roku 331 př. n. l. Alexandr Veliký v místech, kde za vlád egyptských panovníků Tutanchamona a Ramesse II. stával námořní přístav pro obchod s egejskou oblastí.[1] Alexandrie byla vybudována podle projektu architekta Deinokrata z Rhodu jako typické antické město, stala se novým centrem Egypta a po rozpadu Alexandrovy říše sídelní metropolí ptolemaiovské dynastie.

Káhira sama čítá přibližně 12 000 000 obyvatel (2015); dvojměstí Káhira-Gíza s dalšími přilehlými městy vytváří aglomeraci Velká Káhira zahrnující 15 907 000 obyvatel. Vzhledem ke své pozici na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy a důležitosti, kterou hrála v dějinách, získala Káhira přezdívku Matka světa Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku

Grabštejn, dříve také Olsytz, Wlsitz nebo Grafenstein, je původně gotický hrad ze 13. století, který byl v 16. století přestavěn na výstavný renesanční zámek. Grabštejn leží v Čechách, při údolí Lužické Nisy, nad vesnicí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou. Zámek je ve vlastnictví státu a je spravován Národním památkovým ústavem; je přístupný veřejnosti.

Ležáky (německy Ležak, od roku 1939 Lezaky) byla osada na Chrudimsku, která byla 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatelé zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Opevněné sídlo neznámého jména bylo podle archeologických pramenů založeno někdy ve druhé třetině 13. století, v průběhu výrazné kolonizační aktivity hradišťských cisterciáků. Drábské světničky s blízkou Klamornou a opevněním Staré Hrady u Příhraz alespoň zpočátku plnily funkci strážních bodů, střežících klášterní území i část pojizerské stezky. Početné archeologické nálezy dokládají existenci hradu až do 14. století a jen nevýrazně v 15. století, kdy je uvažováno o jeho obnovení během husitských válek.[2][3]

Využívání tesaných prostor v průběhu staršího novověku dokládají také historické petroglyfy. Některé nápisy z 16. a 17. století spolu s výpovědí písemných pramenů připouštějí schůzky členů jednoty bratrské a možný pobyt utrakvistických kněží. Okrajové partie některých skalních bloků a předpolí hradu pozměnila těžba pískovcových kvádrů.[2][4]